Oto Dufek

Narodil jsem se v roce 1963 a už od mládí jsem měl blízko k vojenské technice. Když jsem nastoupil na vojnu na začátku osmdesátých let, ještě jsem netušil, že tím začíná moje celoživotní cesta k armádní žurnalistice. Pamatuju si, jak jsem stál v mrazu u ranveje a čekal na start. V tu chvíli jsem si řekl, že o tomhle chci jednou psát.

V kasárnách jsem poprvé poznal, co znamená, když se vojenská technika nesmí porouchat, protože na ní závisí nejen úkol, ale i životy lidí. Po návratu z vojny jsem nastoupil do hangárů. První měsíce jsem strávil mezi stroji – řešily se netěsnící hydrauliky a motory, které měly nalétáno mnohem víc, než by dnes kdokoli dovolil. Byla to tvrdá škola reality. Učebnice vám nikdy neřekne, jak voní kerosin, když vám kape na boty. Tyhle zkušenosti mě poznamenaly na celý život. Dodnes tvrdím, že každá analýza má cenu jen tehdy, pokud znáte i ten prach a špínu kolem.

V devadesátých letech jsem začal psát první články pro ATM a Letectví + kosmonautika. Byla to doba přelomu – socialismus skončil, armáda se měnila a do hry vstupovalo NATO. Najednou jsme řešili, jestli budeme lítat na MiGu nebo na Gripenu, a já u toho chtěl být. Moje texty brzy vycházely i v tehdy nejčtenějších tištěných plátcích. Nebyly to jen suché zprávy, ale pohledy, ve kterých jsem spojoval osobní zkušenost s odborným názorem.

Publikoval jsem také v dnes už zaniklých titulech jako Český deník, Svobodné slovo či Večerní Praha. Právě tam jsem pravidelně komentoval první kroky české armády – někdy s nadšením, jindy s kritickým odstupem. Zároveň jsem přispíval do specializovaných časopisů Křídla vlasti a Zbraně & náboje. Ty tehdy četli hlavně lidé, které zajímala technika a vojenská realita bez příkras.

Dodnes si pamatuju svůj první rozhovor v rádiu. Byl to regionální pořad o válce v Perském zálivu. Byl jsem nervózní jak pilot před prvním startem, ale když jsem začal vysvětlovat, proč Američané tolik spoléhají na tankery, věděl jsem, že tohle je moje parketa. Od té doby se můj hlas objevoval pravidelně – v dalších rádiích, na konferencích i panelových diskuzích.

Za čtyři desetiletí jsem napsal tisíce textů. Od analýz rozpočtů ministerstva obrany až po příběhy pilotů, kteří se po nouzovém přistání vrátili ke svým rodinám. Právě tyhle okamžiky, kdy se technika a lidský osud spojí v jedno, dávají mojí práci emoci a hloubku.

Dnes, v mém „důchodovém“ věku, vedu na webu ArmádníZpravodaj.cz rubriku o letecké technice. Píšu s respektem a s nadhledem člověka, který zažil socialismus, vstup do NATO i současné debaty o F-35. Když dnes vidím, jak se kolem Gripenů motají mladí technici, vzpomenu si na své vlastní začátky. Jen jejich ruce už nejsou od oleje, ale od tabletů.

Mimo psaní se věnuju letecké historii, sbírám odznaky a modely letadel. Nostalgicky přiznávám, že pokaždé, když se přiblížím k MiGu-21, vrátí se mi pocit z dětství: směs strachu, obdivu a fascinace.

Dnes mě lidé označují za autoritu v oblasti vojenského letectví a armádní techniky. Já sám se ale pořád vidím jako ten kluk od hangárů, který měl ruce od oleje a snažil se pochopit, co pro nás armáda a její technika doopravdy znamenají. To je otázka, na kterou hledám odpověď už čtyřicet let – a pořád mě baví se k ní vracet.